Svatojakubská cesta 2021

Původně jsem měl vyhlídnuté letenky přes Barcelonu s asi šestihodinovým přestupem (oběd s Jantxou), ale nakonec jsem zvolil padesátiminutový přestup v Madridu s cílovou destinací La Coruňa. Po dlouhém hledání se mi podařilo najít spoj La Coruňa – Luarca, ale na přestup jsem měl pouze hodinu a půl, včetně cesty z letiště na autobusové nádraží, což není vskutku mnoho. Jako záložní plán byl vlak druhý den s přestupem asi dvě minuty nebo šest hodin, pokud by se to za dvě minuty nepodařilo. Z Prahy mělo letadlo asi 20 minut zpoždění, to by se dalo ještě v La Coruňa stihnout, ale po přistání v Madridu jsme pojížděli asi 30 minut, čímž nabral opět zpoždění, které v průběhu cesty skoro smazal. Z Madridu do La Coruňa pokračovalo stejné letadlo, takže jsem nemusel hledat odletovou bránu. Odlétali jsme ze stejné, jako jsme přistáli. Tím vznikl čas na malé občerstvení. Bohužel než uklidili letadlo a vyměnila se posádka, došlo k dalšímu zpoždění a už to vypadalo, že spoj do Luarca nestihnu. Nástup sice proběhl docela rychle, takže to vypadalo na zpoždění jen 30 minut, což by se stále dalo stihnout, ale po nástupu nás kapitán informoval, že dostal časový slot pro vzlet až za 20 minut, čímž se zpoždění zvětšilo na hodinu a moje naděje na optimální spoj se začala rozpadat. Naštěstí po vzletu již vše probíhalo na výbornou a kapitán zpoždění „stáhnul“ na pouhých 30 minut a díky rychlému přesunu do centra pomocí zcela nepoutního dopravního prostředku „TAXI“ se mi podařilo být na autobusovém nádraží dokonce 30 minut před odjezdem autobusu, což mi umožnilo si pořídit i „něco na zub“.

Cesta probíhala jako každá jiná, nudně a zdlouhavě. Naštěstí byl řidič docela „střelec“ a do Luarca jsme dorazili načas, aby na mě nemuseli v ubytovně čekat. Po povlečení papírových jednorázových povlečení se mi podařilo usnout a s krátkou přestávkou na nasazení špuntů kvůli chrápajícímu poutníkovi jsem se docela obstojně vyspal.

Ráno, když jsem se možná i díky totální hluchotě kvůli použití špuntů vzbudil okolo půl deváté (jen pro zajímavost – slunce zde v půlce září vychází až po osmé hodině), byla ubytovna téměř prázdná. Přebalil jsem si věci, aby po ruce byly pláštěnky a nepromokavé oblečení a plný optimismu ze včerejšího slunečného dne jsem si na sebe vzal kraťasy. Než jsem si na náměstí v Luarca vypil kávu, měl jsem úplně zmrzlé všechny údy – ne že by byla taková zima, ale vlhkost a vlezlo od moře pocit chladu umocňovaly. Pracně zabalený batoh jsem zase celý přehrabal, abych našel dlouhé kalhoty a mikinu. No to nám to pěkně začíná!

Po asi hodinovém, bezcílném bloudění po městě konečně otevřeli turistickou kancelář a mohl jsem si vyzvednout „La Credencial“ – poutníkův pas, do kterého se cestou sbírají razítka, která potvrzují, kudy se kroky poutníka ubíraly.

Před opuštěním výchozího města jsem se ještě zastavil v ubytovně pro své první razítko – ne že bych to potřeboval, jsem tady kvůli sobě, ale proč si s nimi tuto hru nehrát.

Když už píšu o hrách, tak musím zmínit, že hru na roušky tady hrají opravdu mistrně. Někteří lidé jsou tak zblblí propagandou, že roušky nosí i při pohybu na ulici, což mi z mého logického pohledu přijde zcela zbytečné vzhledem ke vzdálenosti, na které se prý virus šíří, nehledě na to, že rouška může být po takto dlouhou dobu nasazení i životu nebezpečná. No, nechme kontroverzní stádové příkazy a nařízení!

Z města Luarca jsem vyrazil po cestě značené svatojakubskou mušlí. Nejdříve jsem si myslel, že směr ukazují rozvětvené konce, ale po několika špatných rozhodnutích jsem přišel na to, že střed mušle ukazuje tam, kam se má poutník ubírat. Cesta je docela dobře značená. Když ne mušlí, potom jsou kolem cesty cedule s vyobrazením poutníka a obrázku mušle, popř. i žlutou šipkou, která ukazuje správný směr. Na některých rozcestích jsou pouze žluté šipky. Vzhledem k tomu, že jsem vyrazil až po jedenácté hodině, říkal jsem si, že dnes toho asi moc nestihnu. Opak byl pravdou. Ukázalo se, že není problém za den zvládnout ujít klidně i 50 km, myšleno z časového hlediska – problém je spíš vydržet stále pochodovat, nožky se docela rychle unaví a po cca 1,5-2 hodinách už odmítají poslušnost. Proto jsem zvolil taktiku půl na půl, cca 2 hodiny chůze a potom 1,5 hodiny restauračního zařízení. V pondělí díky půstu bylo o jednom čaji těžké v baru vydržet takto dlouho, takže byly přestávky trochu zkráceny, ale naštěstí to byl první den a síly nebyly ještě vyčerpány.

První den vedly sice cesty po pobřeží, ale o něco dále, takže na moře jsem narazil asi jen dvakrát a to stejně pouze z povzdálí. Celé „Camino del Norte“ v podstatě kopíruje hlavní silnici, která se táhne podél celého pobřeží Atlantického oceánu, ale většina provozu je téměř v celé délce svedena na souběžnou dálnici, takže není problém jít chvilkami i po této silnici. Naštěstí úseků, kdy by se po ní šlo, není mnoho a jsou většinou krátké. Cesta je vedena většinou po polích a cestách mezi usedlostmi. V případě, že cesta narazí na les nebo kopec, mění se průběžně na kamenitou s různým stupněm stoupání či klesání.

První den jsem měl v plánu ujít alespoň 20 km. Nicméně právě díky tomu, že to byl první den, bylo nakonec těch kilometrů přes třicet. Došel jsem až do města La Caridad, ale nechtělo se mi opakovat zkušenost s chrápajícími poutníky, proto jsem zvolil po krátké pauze a doplnění tekutin v místní knihovně pokračování v cestě s tím, že si najdu nějaký přístřešek, kde bych se schoval před deštěm, který měl v noci přijít. V první vsi byla sice zajímavá kaplička, ale měla docela malou stříšku nad vchodem, která by před větším deštěm asi moc nechránila. Další usedlost už byla lepší, kostelík měl krásné podloubí, takže šance, že by tam při dešti stékala voda, byla téměř nulová.

Trochu jsem podcenil načasování, neuvědomil jsem si, že jsme významně více na západě a čas je stejný, čímž soumrak přichází asi o hodinu později. Čas jsem využil na odpočinek, rozjímání, poslech. Spolu se soumrakem se přehnala malá přeháňka, proto jsem se připravil na noc a zalehnul. Noc proběhla relativně bez problémů, vzhledem k nepohodlí a hmyzu přerušovaně. Pár přeháněk se přes noc opět spustilo, takže jsem byl docela rád za suché místečko.

V průběhu dne, resp. ke konci, jsem potkal nějakou ženu z Německa nebo nějaké německy mluvící země. Říkala, že jde už dva týdny z Irun, což je cca 600 km. Čím déle jsem na cestě (tyto řádky píšu asi s dvoudenním zpožděním), tím více na mne celá Svatojakubská cesta začíná působit jako komerční záležitost, která s duchovní poutí nemá moc společného. Poutníci si snaží nahonit ego tím, kolik toho ujdou a jaké vzdálenosti mají za sebou. Ano, je to obdivuhodné, že ze sebe vydají tolik energie, chápu, že se jedná o velké sebezapření, ale když každý večer spí v posteli, byť na palandě a v místnosti s dalšími 20 poutníky, stále je to určitým způsobem komfort, který si dopřávají celý život. Nemluvě o poutníkovi z francouzské Bretagne, se kterým jsem se setkal třetí den cesty a se kterým jsem putoval kus cesty. Tento poutník, možná spíše turista, vyšel sice ze Santanderu a měl za sebou cca 400 km, ale každý večer si v cíli denní etapy našel hotel, kde se ubytoval. Mně tento způsob cesty přijde spíše turistický – jak píšu výše – než poutnický. Já dávám přednost maximálnímu odklonu od běžného života a vystoupení ze své komfortní zóny, byť za cenu kratší pouti. Ano, je to první pouť, začínám se teprve seznamovat, příště budu třeba odvážnější a vůbec si s sebou nevezmu například mobilní telefon Netvrdím, že by poutník měl jít po kolenou a bičovat se, ale jít „pouze“ nějakou vzdálenost a využívat komfortu stravovacích a ubytovacích zařízení se sprchami a splachovacím záchodem a pračkou a sušičkou, no!

Zamýšlím se nad tím také proto, že i já, ač se snažím ubytovny využívat co nejméně, navštěvuji restaurační zařízení, bez kterých by se, myslím, dala pouť vykonat také. I když možná poutníci z dřívějších časů podobná zařízení neobcházeli, ačkoliv je cestou dostatek ovoce podél cesty, popřípadě je možné o nějaké požádat hospodáře, kolem jejichž políček cesta vede. Stejně jako požádat o přístřeší v případě, že se na noc schyluje k dešti. Nemyslím tím přístřeší jako postel, ale místo, kde by člověk za deště nenavlhnul.

Ráno se snažil být jako myška, ani si nerozsvítil, aby mě nevzbudil. Děkuju. Z ubytovny jsem vyrazil po deváté, v blízké cukrárně/pekárně dal svou obvyklou snídani – kávičku a nějakou tu sladkost a vyrazil spojenou cestou Camino del Norte spolu s Camino Frances.

Už neskutečné množství ubytoven, které jsem i předchozího večera potkával, mě mělo upozornit, že informace o vytížené Camino Frances opravdu nelhaly. Cestou od Luarca do Arzúa jsme se v podstatě potkávali dohromady s pár poutníky. Občas mě předešel někdo rychlejší, někdy jsem předběhl pomalejšího chodce, ale vždy jsme se pozdravili a popřáli si Buen Camino. Na Camino Frances to moc možné nebylo, protože pokud by byl člověk nemocný, určitě by se za jeden den pouti „uzdravil“. Ze začátku jsem to zkoušel, jak jsem byl zvyklý z Camino del Norte, ale pomalu celou cestu jsem nedělal nic jiného, protože sotva jsem prošel, hned se blížil někdo na kole. No hrůza!

Uvažoval jsem, jak si poradit se zbývajícími kilometry do tří dnů a řešení se díky neskutečnému množství lidí na Camino Frances nabízelo samo. Nedržet se jako ovce cesty značené žlutými šipkami a svatojakubskou mušlí, ale najít si svou vlastní cestu do Santiago de Compostela, tzv. Camino Brujo.

O významném nárůstu počtu turistů po spojené Camino Frances a Camino del Norte jsem se bavil s jedním číšníkem, který říkal, že už je mimo sezónu, skoro si stěžoval, že je málo lidí

No, tady jsou vidět různé pohledy na jednu a tu samou věc. Na Camino del Norte před Arzúa se v průběhu dne dalo narazit tak na dvě tři restaurace a dva tři bary v průběhu jedné etapy. Zatímco toto množství za Arzúa připadalo na jednu malou vesničku po cestě. To, že je mimo hlavní sezónu, bylo vidět i na některých restauracích, které byly již zavřeny. Možná v tom byl také hodně ten stále omílaný covid. Nicméně si vůbec nedovedu představit, jak to na cestě může vypadat v hlavní sezóně a bez Kvidu. Demonstrace na Václaváku by proti tomu byla jako vesnická tancovačka.

Vzhledem k tomu, že se mi moc líbily vesnické kostelíčky, začal jsem si vytvářet vlastní Camino Brujo, které chvilkami kopírovalo trasu Camino Frances, ale hodně se odpojovalo do okolních vesniček na pohlídku jejich farních kostelíčků. Ačkoliv vypadají jako románské nebo gotické, většina z nich je postavena na konci 19. nebo na začátku 20. století, tzn. novorománské a neogotické stavby.

Velkým pomocníkem v plánování náhradních tras mi byly offline mapy.cz, které jsem si před odjezdem stáhnul. Většina, i těch menších cest, tam je značena a jdou bez problémů pro putování použít. Výhodou je, že na nich má člověk pocit, že se opět vrátil na Camino del Norte před Arzúa . Je na cestě sám bez hluku a křiku ostatních „poutníků“ a může se plně oddávat svým myšlenkám. No, pokud se cestou objeví puchýř nebo jiná bolest v noze, většina myšlenek je spíše rázu fyzického, jak nejlépe našlapovat, aby mě to nebolelo, než hluboce duchovního rázu.

Jeden den jsem do chůze zkoušel více zapojovat kotníky a namáhat svaly, které ani tak často nepoužívám a druhý den jsem musel myslet na to, jak došlapovat, aby se ten předchozí den ze svalů nerozvíjel. Ze začátku jsem zkoušel jít trochu přes bolest, abych svaly rozhýbal, ale k ničemu to nevedlo, proto jsem zvolil taktiku pomalejšího postupu s neznatelným kulháním, jen abych nechal svaly a šlachy trochu odpočinout. Problém nastal jeden den, kdy se mi do ponožky dostala nějaká větvička, a začal se mi dělat puchýř na prsteníčku levé nohy. Bolela mě šlacha/sval na levé, tak jsem přemýšlel, jak kulhat na obě nohy zároveň ;-)

Ale zpět ke Camino Brujo. V průběhu úterý jsem měl asi o pět kilometrů více, než pokud bych šel přímo po značené trase, ale stálo to za to. Na Camino Frances jsem se vracel pouze kvůli jídlu. Oběd jsem si dal v jednom baru. Vypadalo to jako rodinný podnik, vedle kterého byla malá loučka, kterou jsem po obědě použil k odpolední siestě. Času na siestě jsem nešetřil, přece jenom mám docela náskok oproti plánu, i přes pár kilometrů navíc, které mi přidalo Camino Brujo.

Bylo krásně, po obloze se honilo pár mráčků a čas jsem využil na pokračování poslechu knihy Alchymista od Paolo Coelho. Škoda, že jsem začátek cesty „promarnil“ poslechem Vondrušky. Myslím, že Alchymista se na tuto cestu hodí významně více.

Po siestě, no siestě, odpoledni stráveném na loučce, kdy mezitím zavřeli i hospodu, jsem se rozhodl navštívit ještě jeden kostelíček, u kterého jsem doufal, že by se dalo přenocovat. Nakonec přímo u kostelíčka bylo dětské hřiště a malá loučka, která by pro daný účel byla ideální, nebýt několika voříšků, kteří stáli na okraji loučky a blíž se neodvažovali, ale štěkali a štěkali. To by mě sousedi v noci asi moc rádi neměli. Lehl jsem si tam na lavičku a pokračoval v poslechu Alchymisty. Nádhera. Sluníčko, občas mráček, jinak nebe jako vymetené a k tomu ty krásné myšlenky proudící do mých uší. Kdybych byl o něco víc sentimentální, i slza by skanula… No dobře, skanula Ale tomu se nedalo ubránit.

Když se slunce začalo schovávat za les západně od vesnice, šel jsem zase najít nějakou schovanou krabičku hry Geocaching k hlavní silnici, kde bylo pár stolečků a laviček pro odpočinek poutníků. Místo se mi zdálo vhodné i pro přenocování, i přesto, že to bylo u hlavní silnice a na hlavní trase Camino Frances. Povečeřel jsem trochu šunky a nějakou tu sladkůstku a uvažoval, kde rozložím karimatku a spacák. Po chvilce uvažování jsem dal nakonec přednost tichému lesu před rušnou silnicí a vracel jsem se zpět ke kostelu. Variantou byla i louka před vesnicí, ale měl jsem strach, že mě vesničtí voříškové vyčmuchají a přijdou mi zase nadávat. Nechtěl jsem budit moc rozruchu, proto jsem se šel podívat i do vedlejšího lesíka, který vypadal, že nemá podrost z bodláčí, takže by se tam dala roztáhnout karimatka bez nebezpečí jejího poškození.

Do lesa se vcházelo okolo polorozpadlého domu a za domem jsem narazil na chaloupku na kuří nožce – sklad úrody zemědělců – která ji chránila před hlodavci. Chaloupka byla sice díky svému vyvýšení trochu zaprášená a prorůstaly do ní bodláky, ale jinak byla útulná. Bodláky jsem vyházel, nejhorší prach z podlahy vyhnal nohou ven a po rozložení pláštěnky si vytvořil obyvatelný prostor, který bude chránit i proti chladu, takže jsem jednu vrstvu vynechal, ale i to nakonec bylo moc a v noci jsem počet vrstev snížil na pouhou jednu.

Také poslední den před cílem jsem se rozhodl, alespoň pro začátek, nedržet se Camino Frances. Nejen z důvodu množství lidí, ale také proto, že velká část tohoto úseku vedla po silnicích. Sice menšího významu a téměř bez provozu, ale stejně to byly silnice. Dal jsem přednost lesním cestám, i když ke konci, v místech, kde už nebylo možné alternativu zvolit, se cesta začala vytrácet, a posledních pár stovek metrů jsem šel po louce k silnici, vedoucí k nějaké vysílací věži španělské televize.

Na Camino Frances jsem se vrátil jen jednou pro razítko, abych splnil denní kvótu. Druhé jsem tohoto dne dostal v kempu, když jsem se už musel vydat s ostatními v davu. Před Santiagem je kopec Monte Gozo, ze kterého je hezký výhled nejen na město, ale také na celé okolí Santiaga. Potom se cesta již svažovala k hranicím města.

Cestou jsem se ještě podíval, jestli by nebyla k „odlovu“ nějaká lehká cache a podařilo se mi mezi různými odkazujícími na Camino de Santiago najít jednu, která se jmenovala „Vítejte“ a naštěstí to byla jednoduchá magnetka na lavičce v parku.

Přestávku jsem využil na přebalení batohu, kde jsem narazil na bosoboty a abych je celou cestu netahal zbytečně, vzal jsem si je na posledních pár kilometrů, což se dalo vydržet, ale nedovedu si představit v nich jít nějaký delší úsek této cesty.

Odsud již cesta probíhala městskou zástavbou a poutníci se promísili s domorodci. Cestou jsem si ještě dal churros, které jsem ještě neměl a dokoupil známku na pohled pro Štěpánku, abych ho mohl někde vhodit do poštovní schránky. Po chvilce hledání jsem našel místo, kde se na základě „La Credencial“ vydávala potvrzení o absolvování pouti. Dostal jsem číslo asi o 400 vyšší, než se právě zpracovávalo a podle informace od zřízence se jich zvládlo zhruba 100 za hodinu, čímž mi vznikl prostor na odpočinek a prohlídku města i nějakou tu stravu. Vše jsem stihl a odpočinek dokonce dvakrát na náměstí před katedrálou, kde jsem potkal po téměř 14 dnech téměř krajany – Slováky, kteří šli asi měsíc z francouzsko-španělských hranic, z Irún.

Po vyzvednutí potvrzení jsem spěchal na nádraží, abych za světla stihnul i trochu projít La Coruňa, když už tam budu nocovat. Z nádraží jsem se přesunul k Herkulově věži na pobřeží Atlantiku, kde jsem se procházel skoro do západu slunce.